Charles Chaplin

* 16.4.1889 Walworth, Londýn, Anglie
† 25.12.1977 Vevey, Švýcarsko

Herec & režisér & scénárista & producent & skladatel & hudebník!

Obsah

[(Ne)stručný životopis]
[Filmografie]
[Více o filmu Pan Verdoux]
[Více o filmu Dáma z Paříže]
[Více o filmu Světla ramp]
[Fotogalerie]

(Ne)stručný životopis

Charles Spencer Chaplin se narodil dvojici anglických herců z předměstských londýnských scén. Žil převážně s matkou a jeho starším bratrem Sidneyem, otec měl vlastní rodinu a umřel poměrně mlád. Žili chudě, podle potřeby se často stěhovali a maminka byla několikrát hospitalizována v ústavu pro duševně choré. Poprvé vystupoval v pěti letech ve vaudevillech.

1908-1913 byl členem divadelní společnosti Freda Karna, kde vystupoval v pantomimách. 1910 byl poprvé s tímto souborem na zájezdu ve Spojených státech, 1912 tam odjel znovu, tentokráte již jako hvězda souboru. 1913 přijal angažmá u americké filmové společnosti Keystone, pro niž natočil roku 1914 34 krátkých veseloher, a jeden dlouhý hraný film, jehož hvězdou byla populární americká herečka Marie Dresslerová.

1915 přešel ke společnosti Essanay, pro niž natočil 13 krátkých veseloher a středometrážní parafrázi na Carmen (A Burlesque on Carmen). 1916 u společnosti Mutual vytvořil dalších 12 dvoudílných filmů, které byly vyvrcholením jeho krátkometrážní tvorby, v nichž ve všech měl dobře sehraný neměnný soubor herců v čele s Ednou Purviance, Ericem Campbellem, Henrym Bergmanem, Albertem Austinem, Johnem Randem a Frankem J. Colemanem.

1918 zahájil práci ve vlastním studiu na Avenue La Brea pro společnost First National Pictures: 1918 Psí život (A Dog's Life) a Dobrý voják Chaplin (Shoulder Arms), 1919 Chaplin vesnickým hrdinou (Sunnyside) a dvoudílný V neděli odpoledne (A Day's Pleasure).

1920 nejznámější film z této série Kid s malým Jackiem Cooganem, 1921 Zahaleči (The Idle Class) a 1922 Vejplata (Pay Day).

1919 založil společně s Douglasem Fairbanksem, jeho tehdejší ženou Mary Pickfordovou a režisérem Davidem W. Griffithem vlastní společnost United Artists, pro kterou mohl začít pracovat až v roce 1923, po splnění svých předchozích smluvních závazků. V tomto roce natočil drama Dáma z Paříže (A Woman of Paris) s E. Purviance, ve kterém sám nehrál.

1925 vytvořil první dlouhometrážní film Zlaté opojení (The Gold Rush), tragikomický příběh tuláka na Aljašce v době zlaté horečky z konce století.

1930 natočil první zvukový film, stále bez dialogů. Jmenoval se Světla velkoměsta (City Lights).

Po delší pracovní přestávce, vyplněné jednoročním pobytem v Evropě a v Asii, vytvořil 1934-35 mistrovskou sociální satiru Moderní doba (Modern Times), v níž kromě písně zpívané v "hatlapatině" jeho "věčný tulák" stále ještě nepromluvil.

Teprve 1940 natočil svůj první mluvený film, útočnou satiru na Hitlera a Mussoliniho zvanou Diktátor (The Great Dictator).

Za války se silně angažoval v hnutí za aktivní pomoc v boji proti fašistickým agresorům a za urychlené utvoření druhé bojové fronty v Evropě.

1947 natočil "černou" komedii Pan Verdoux (Monsieur Verdoux), parafrázi na pověstného vraha bohatých vdov Landruho z počátku 20. let, myšlenou jako obžalobu společnosti, která individuální vraždy soudí a trestá, ale hromadné vraždění za války vynáší jako akt vlastenectví.

V témže roce byl předvolán před Výbor pro vyšetřování "neamerické činnosti" a stal se terčem útoků tisku.

Počátkem 1952 natočil svůj poslední hollywoodský film Světla ramp (Limelight), nostalgickou vzpomínku na londýnské musichally a kabarety z let svého mládí. Premiéra tohoto filmu byla až na podzim v Londýně. Poté se rozhodl usadit se i s rodinou ve Švýcarsku.

1954 získal ke svým pětašedesátinám od Světové rady míru Mezinárodní cenu míru za "celoživotní úsilí o posílení věci míru a přátelství mezi národy".

1957 natočil v Londýně film Král v New Yorku (A King in New York), v němž se satirickou formou vypořádal se svými odpůrci v Americe.

1962 mu byl udělen čestný doktorát na univerzitě v Oxfordu.

Na podzim 1964 vydal své knižní paměti, nazvané "Můj životopis" (My Autobiography), které vyšly také u nás.

1966 natočil v londýnských ateliérech další dlouhý film, komedii Hraběnka z Hongkongu (The Countess from Hong Kong) se Sophií Loren a Marlonem Brando, v níž sehrál jen epizodku lodního stewarda.

1974 vydal v Londýně svůj životopis ve fotografiích, nazvaný "My Life in Pictures", k 1. lednu 1975 mu udělila britská královna čestný titul "Sir".

Filmografie

1967 Hraběnka z Hongkongu
1959 Chaplin Revue, The
1957 Král v New Yorku
1952 Světla ramp
1947 Pan Verdoux
1940 Diktátor
1938 Charlie Chaplin Carnival
       Charlie Chaplin Cavalcade
       Charlie Chaplin Festival
1936 Moderní doba
1931 Světla velkoměsta
1928 Cirkus
1925 Zlaté opojení
1923 Dáma z Paříže
       Poutník
1922 Vejplata
1921 Kid
       Zahaleči
1919 Chaplin vesnickým hrdinou
       V neděli odpoledne
1918 Dobrý voják Charlie
       Psí život
       Půjčka
1914 - 1917 převážně 7-40 minutové skeče

Pro podrobnější filmografii navštivte ČSFD.

Více o filmu Pan Verdoux

Charles Chaplin, bez rozpaků popisuje tento film jako “nejchytřejší a nejoslnivější film své kariéry”.

Verdoux je rozhodně nejčernější z jeho komedií - příběh sériového vraha, který skončí na gilotině. Jak vždy říkal, komedie nemá nikdy daleko do tragédie a hororu. “Za určitých okolností,” napsal, “vražda může být komická.”

Myšlenka byla původně navržena Orsonem Wellesem, jako dokument kariéry legendárního francouzského vraha Henri Désiré Landru, který byl popraven roku 1922. Zavraždil nejméně 10 žen, 2 psy a jednoho chlapce. Chaplina tento nápad natolik zaujal, že za ni zaplatil Wellesovi $5000, za podmínky že film bude obsahovat informaci, že je postaven na myšlence Orsona Wellese. V pozdějších letech si Welles dělal nárok na scénář filmu, ale to je nepravděpodobné, neboť ve smlouvě mezi Chaplinem a Wellesem o tom není zmínka.

Smlouva byla podepsána roku 1941, ale Chaplinovi trvalo další 4 roky, než dokončil scénář.

Chaplin řekl, že charakter Verdouxa byl také zčásti inspirován postavou Thomase Wainwrighta, anglickým padělatelem z 19. století. Obě předlohy byly pracovníci banky povoláním, oba udržovali počestný buržoazní rodinný život zatímco se ženili a vraždili bohaté vdovy pro peníze. Stejně jako Landru i Verdoux byli dopadeni, když příbzný jedné záhadně zmizelé podal oznámení.

Chaplin využívá příběh, aby tak učinil satirické srovnání vraždy "soukromé" a "veřejné". Verdoux jasně hlásá, “Pokud jde o hromadné vraždění, nepodporuje ho svět? Nevyrábí zbraně hromadného ničení?” a říká reportérovi, který s ním přijde udělat interview do celi smrti, “Jedna vražda činí kriminálníka .... milióny hrdinu.”

Natáčení bylo dokončeno méně než za tři měsíce!

Více o filmu Dáma z Paříže

Dáma z Paříže byla odvážným krokem v kariéře Charlese Chaplina. Po sedmdesáti filmech, kde se sám objevil v každičké scéně, nyní natočil snímek, ve kterém se objevil pouze na několik sekund nerozpoznatelný - jako nosič železnice. Dosud každý jeho film byla komedie. Dáma z Paříže je romantické drama.

Nejednalo se o náhlý impuls. Chaplin dlouho chtěl zkusit natočit vážný film. Nakonec inspirace pro Dámu z Paříže přišla od tří žen. První byla Edna Purviance, která mu byla odeální partnerkou ve více než 35 filmech. Nyní ačkoli Edna byla zdokonalá v komediích, se rozhodl udělat film, který začne její novou kariéru - herečky dramat.

V ten moment do jeho života vstoupila druhá žena, Peggy Hopkins Joyce. Peggy nebyla dámou z Paříže, ale dcera holiče z Virginie. Byla ale velmi krásná a uzavřela velmi výhodný sňatek s milionářem. Zamýšlela také přidat Chaplina na svůj seznam bohatých dobitých mužů. Místo toho to byl Chaplin kdo vydělal na Peggy. Byl fascinován jejím barvitým vyprávěním - jak byla milenkou bohatého pařížského vydavatele, a jak se mladý muž zabil z nešťastné lásky k ní. Naslouchal a zapamatoval si příběhy - a Peggy a její milostný život byl převeden do postavy Marie St Clair, Chaplinovi dámy z Paříže.

Třetí inspirací filmu byla okouzlující a temperamentní v Polsku narozená herečka Pola Negri, která právě přijela do Hollywoodu. Velmi brzy mezi Charliem a Polou začala bouřlivá milostná aféra, která byla radostně oznámena se všemi dramatickými výkyvy světovým tiskem. Dvě věci na této aféře byly pro Chaplina vyjímečné - první, že se stala natolik veřejnou - vyvíjel velké úsilí, aby si zachoval svůj soukromý život stranou zpráv. A druhá zvláštnost aféry byla, že to bylo jedinkrát, kdy Chaplin míchal práci se soukromým životem. Běžně při natáčení filmu si nenašel čas na nic jiného, natož na romanci.

Ale aféra s Polou byla odlišná. To souhlasí přesně s tvorbou Dámy z Paříže. Charlie a Pola se potkali, když Chaplin byl v konečných přípravách k filmu. Toto načasování láká ke spekulacím, zda to byla opravdová milostná aféra; nebo zda - jakkoli nevědomě - Chaplin hledal vPole model, který potřeboval pro druh rafinované ženy, kterou lze v Hollywoodu těžko najít.

Na první pohled příběh může vypadat jako konvenční melodrama. Pokud se podíváte ještě jednou, uvidíte jak Chaplin převrátil vechny stereotypy doby. Hrdinkou je upřímná kurtizána. Hrdina je slaboch pod vlivem matky. "Ten špatný" je naopak okouzlující, pozorný a zábavný. Hollywood v té době ctil matky a otce, ale tady rodiče jsou fanatičtí a sobečtí a zapříčiní tragédii.

S Dámou z Paříže Chaplin uvedl celý nový styl komediálního chování, a nové styly jak je zahrát. Chaplinova genialita jakožto komického herce spočívají v pozorování lidského chování. Nyní převedl své objevy do vážného drama - odhalil vnitřní fungování srdcí a myslí jeho postav skrze jejich jednání a výraz.

Našel ideální interpretku pro své představy v brilantní Adolphe Menjou a v Edně Purviance, která měla dlouholeté zkušenosti s interpretováním Chaplinových představ. Své role stvárnili s podivuhodnou lehkostí a porozuměním, které v tu dobu bylo nevídané. Chaplin komentoval své dva objevy a celé dílo takto: “Jak jsem si všiml..., muži a ženy se spíše snaží skrýt své emoce než aby je vyjádřili. A to je metoda, kterou jsem se zabýval... aby se film stal tak realistický jak je jen možné”.

Tisk byl u vytržení. Ani Chaplin ani nikdo jiný nikdy neobdržel jednomyslnou chválu za film. Ale bohužel publikum nesdílelo nadšení kritiků. Nikdy nedopadl Chaplinův film finančně tak špatně. Zdálo se, že lidé nejsou připraveni platit své centy za vidění filmu, kde se jejich idol neobjeví.

Na samém konci svého života to Chaplin zkusil s tímto filmem znovu. V 86 letech, podporovaný Ericem Jamesem, vytvořil a nahrál novou hudební stopu. Byly to jeho poslední dny ve filmovém studiu a završil tak neuvěřitelně kreativní život trvající více než 8 dekád. Možná to byl také druh smíření s filmem, který publikum odmítlo, ačkoli on sám na něj byl velmi hrdý.

Více o filmu Světla ramp

Charles Chaplin natočil Světla ramp v nejsložitější době své dospělé kariéry. V pozdních 40. letech dosahoval strach ze studené války v Americe ke svému vrcholu, a Chaplin jakožto cizinec s liberálními a humanistickými sympatizanty byl hlavním cílem politických "lovců čarodejnic". Nepomáhalo, že byl nedávno žalován kvůli určení otcovství. Byl pranýřován pravicovým křídlem novinářů a reakcionářskými institucemi jako American Legion. Vypadalo to, že se Amerika otočila proti muži, ze kterého si dříve učinila idol.

Za této atmosféry byl v roce 1947 jeho film, Pan Verdoux, se svým cynickým pohledem na válku napaden jako protiamerický. Není tedy překvapivé, že další námět vybíral s úmyslem utéci od nepříjemné současné reality. Nalezl ho v trochu sladké nostalgii světa svého mládí - světa londýnských musichallů na počátku 20. století, kde poprvé objevil svůj talent jakožto baviče.

Film vypráví příběh kdysi-slavného baviče, který ztratil schopnost ovládnout své publikum. Chaplin řekl, že postavu založil na reálných osobnostech, které viděl ztratit své dary a publikum - černého amerického baviče Franka Tinney (1878-1940) a španělského klauna Marcelinea (1873-1927), se kterým pracoval jako chlapec. Zřejmě také uvažoval o svém současném zážitku s nevěrným publikem.

Chaplin strávil více než dva roky psaním Světla ramp. Jeho metoda byla pozoruhodná a unikátní v jeho práci. Předběžně napsal příběh formou postavu znázorňující novely - 100.000 slov dlouhou a nazvanou "Footlights" (světla ramp). Novela - nikdy nepublikovaná nebo zřejmě nikdy zamýšlená k publikaci - vypravuje příběh tak jak se objevuje v konečné verzi filmu, ale navíc zahrnuje dvě oddělené biografie Calvera a Terry, vyprávějící jejich životy před tím než je film začně popisovat.

Co činí tyto biografie tolik úžasným je, že v nich můžeme stopovat velkou část autobiogragie, kde Chaplin poměrně otevřeně představuje epizody ze svého vlastního života a jeho rodičů. Stejně jako jeho vlastní otec, Calvero je ničen zjištěním nevěry své ženy a propadá alkoholismu. V novele Calvero také umírá ve stejné nemocnici - St Thomas’ na břehu Temže - kde Charles Chaplin senior zemřel roku 1901 ve věku pouhých 37 let.

Postava Terry, mladé tanečnice, je založena ve stejné míře na Chaplinově matce Hannah a podle vzpomínek také na Chaplinově první nikdy nezapomenuté lásce Hetty Kelly.

Claire Bloom, která stvárnila Terry, vzpomíná, že při zkouškách Chaplin vzpomínal na gesta své matky Hetty a na oblečení, které nosila. S notnou dávkou nostalgie Chaplin v bolestech probouzel takový Londýn jak jen bylo možné podle svých vzpomínek z poloviny století. Pomáhal mu v tom skvělý návrhář Eugene Lourié, původem z Ruska, který znovuvymodeloval ulici Victorian London. Divadlo RKO-Pathe bylo ozdobeno tak, aby vypadalo jako Empire Theatre, londýnský největší music hall.

Pro závěrečnou scénu Chaplin plánoval balet, ve které byla Claire Bloom jakožto netanečnice zastoupena Melissou Hayden, hvězdou New York City Ballet. Než přišel zvuk do filmu, Chaplin vždy skládal vlastní hudební stopy s asistentem aranžmá. Dvacetipětiminutová skladba pro balet byla pro film zkrácena. Chaplinovi se ulevilo, když ho Melissa Hayden a její partner a kolega André Eglevsky ujistili, že hudba je vhodná pro choreografii. Téma Světla ramp "Limelight theme" bylo vzpomínkou jednoho z Chaplinových nejoblíbenějších skladatelů; a roku 1972, dvacet let po první premiéře filmu, on a jeho hudební spolupracovníci Ray Rasch a Larry Russell byli se zpožděním oceněni Oskarem za "Nejlepší původní dramatickou nahrávku".

Krásná dvacet let stará anglická divadelní herečka Claire Bloom byla vybrána pro roli Terry po dlouhém hledání; a Chaplinův syn Sydney získal vedlejší mužskou roli. Možná to byla útěcha v těch těžkých dnech - a kus nostalgie - mít svou rodinu u sebe: čtyři další děti a jeho nevlastní bratr Wheeler Dryden také hrají ve filmu, a dokonce jeho mladá žena Oona nahradila Claire Bloom ve dvou krátkých záběrech. Ačkoli Chaplinův veřejný život byl obklopen problémy, natáčení Světla ramp bylo bezproblémové a dokončeno za 55 natáčecích dnů. Premiéra se konala náležitě v Londýně 16. října 1952. Za Chaplinovi nepřítomnosti otevřené nepřátelství k němu v Americe dosáhlo svého vrcholu, když se rozhodl nevracet do "té nešťastné země". Od té doby zůstal v Evropě. V tu dobu Chaplin věřil, že Světla ramp budou jeho posledním filmem. Nebyly: ale toto cvičení v nostalgii a rodinné autobiografii by bylo vhodným zakončením jeho kariéry.

Fotogalerie

Zdroje

Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977
Charlie Chaplin - Chaplin unleashed